Možná jsem už tak psychicky zdeptaný, že by pomohly jen silné antidepresiva a flaška vodky. Pořád dokola si v hlavě otvírám uzavřené věci a nemůžu se smířit s tím, jak dopadly, a když se snažím před těmi myšlenkami utéct, pronásledují mě ve snech. Takhle je to už více jak měsíc a já se cítím víc a víc vyčerpaný. Už začínám mít opravdu velký strach z toho, že budu opět tak hluoko v depresích a sebepožkozování jako minule. A vím, že tentokrát už by to nemuselo dopadnout jen s požezanou rukou a dlouhých rukávech.
Moje kamarádka mi na to řekla, že se s tím snažím vyrovnávat tak, že měním celý svůj zevnějšek abych se odlišil od té slabé části mé osobnosti, kterou tak nenávidím a dal světu najevo, že jsem bezcitná mrcha bez špetky soucitu. Jenže ono je to tak jednodušší. Necítit nic je vysněný luxus, kterého se snažím dosáhnout, protože to, co se odehrává v mé hlavě je pravý opak bezcitnosti.
Snažil jsem se tohle všechno dostat ze svý hlavy a sdělit to nikomu. A zapomenutý blog je pro tohle asi ta nejlepší volba.
